Patronem naší dočasně domovské obce je svatý
Ferréol. Rodák z Auvergne žil na konci 2. století našeho letopočtu a byl
naverbován do římské armády. Ale jako křesťan byl šikanován, což ho dohnalo
k dezerci. Při zajímání jej římští vojáci kdesi u Rhôny zabili a jeho kult
se rychle rozšířil do celé Provence. Dole
pod městečkem leží v levandulovém poli jemu zasvěcená kaple z přelomu 16. a 17.
století.
Vesnička, v níž jsme bydleli, leží na
ostrohu nad řekou Calavon, jež si cestou od pramene u Banonu pár kilometrů nad
naší vsí vymlela ve vápencovém podloží kilometr dlouhý a půl kilometru hluboký kaňon.
Z vyhlídky nad kaňonem Gorges d´Oppedette
byla s pomocí teleobjektivu naše domovská ves vidět. Na předchozí fotce
jsou to ty světlé zoubky v místě, kde zadní hřeben Luberonu mizí za
hřbetem před ním.
Na severním konci kaňonu leží vesnička
Oppedette se 60 stálými obyvateli, po níž se kaňon jmenuje.
Ač by se mohlo zdát, že název vesnice svědčí
o tom, že tu asi leželo galské oppidum, původní jméno vsi znělo Apedeta, což
s keltským opevněným bydlištěm nemá nic společného.
Po francouzském minikafíčku pod slunečníkem,
jež servírovala majitelka kavárny, přívětivá venkovská babča v propínací
zástěře, jakou nosívala na chalupě moje babička, jsme se vypravili na průzkum
vsi.
Zajímavé balkónové žbrlení J
Jako skoro každá provensálská zapomenutá
vesnice se i Oppedette postupně restauruje. Ale vedle vyšperkovaných a vymazlených
domů, které bývají spíš na kraji vesnic, jsou uprostřed vsi i domy, které teprve
čekají na nadšence s dostatečnou zásobou peněz a entusiasmu na
rekonstrukci stísněného obydlí se středověkou dispozicí a historiky chráněnými stavebními
prvky ze 16. století.
Pravda, pár levných domků je zřejmě
k mání i v okolí vesnice ;-)
Výš do hor, proti proudu Coulonu, leží
Pelyňkové údolí, Vallée de l´Absynthe.
V polovině 12. století se tudy vracel
ze své pouti do Svaté země irský mnich Malachie z Armaghu. Protože je tu
opravdu krásně a jeho z té štreky bolely nožičky, rozhodl se tu
usadit a založit klášter. Trvalo mu skoro čtyřicet let, než našel patrona. Ale v roce 1180 se na pískovcovém
ostrohu konečně usadilo dvanáct cisterciáckých mnichů, údolí se přejmenovalo na
Svaté a vznikl klášter Abbaye de Valsaintes.
V 15. století mnichy téměř vyhladil
mor, pár zbylých se uchýlilo pod ochranu mateřského kláštera Sylvacane. Vrátili
se sem koncem 17. století a zrekonstruovali a vysvětili současný kostel, o sto
let později je ale vyhnali francouzští revolucionáři a stavby kláštera změnili
v hospodářské budovy.
V roce 1996 skoupilo chátrající zbytky
kláštera církevní sdružení ATHRE a snaží se o jeho rekonstrukci.
V klášterních budovách kromě kostela
zatím není k vidění nic, ale klášter má věhlasnou růžovou školku a
terasové zahrady, stoprocentně bio, jež byly již několikrát vyznamenány titulem
Jardin remarquable.
Pěstují se tu domorodé druhy bylin a dřevin
od dubů, olivovníků, cypřišů, přes ovocné stromy včetně fíkovníků, révu, a
růže, až po cibuloviny a aromatické byliny, všechny opatřené tabulkami
s přesným botanickým určením a QR kódem odkazujícím na popis rostliny na
internetu (už aby skončil ten drahý datový roaming).
Mě nejvíc zaujala část zahrady nazvaná
l´Occitane en Provence, skalka udržovaná za přispění stejnojmenné firmy. 35
kultivarů levandule, různé druhy mateřídoušky a tymiánu, rozmarýny, pelyňku, šalvěje,
starčeku, svatoliny, vratiče, smilu a jalovce v rozpáleném vzduchu omamně voní a
přitahují hejna motýlů.
Žádné komentáře:
Okomentovat