Vypravily jsme se s KlaPi a Martinou do Státní opery na pořádný klasický balet, než nám ho Národní zNárodní.
Giselle (hudba A. C. Adam, premiéra 1841) jsem si vždy pletla s La Sylphide (hudba A. Bournonville, premiéra 1832), protože velkou část obou představení tančí dívky v tradičních bílých baletních kostýmech, jen v Sylfidách mají na zádech vílí křidélka. Oba balety mají nekonfliktní a nezapamatovatelnou hudbu bez výrazných melodií, jež příjemně plyne a tvoří pozadí a vodítko k baletním výkonům tanečníků. Ovšem Giselle má kromě jiného skladatele i poněkud odlišný děj, než La Sylphide. A aby to nebylo tak jednoduché, může se snadno splést s baletem Les Sylphides (hudba F. Chopina upravená A. Glazunovem, premiéra 1907), jenž nemá děj vůbec žádný a jde v něm čistě o tanec :).
Záměrně píši tanec, neboť obě díla z devatenáctého století byla mnohokrát zpracována slovutnými choreografy počínaje Mariem1)* Petipou pro klasický balet, zatímco novější koláž na Chopinovu hudbu možná naposledy tradičně ztvárnil její první choreograf Michail Fokin. Od té doby je pole působnosti otevřeno choreografům dvou typů. Zaprvé těm, kteří v baletní škole neuspěli, a tudíž do svého pojetí mohou těžko zařadit prvky, jež sami nezvládají2). Zadruhé těm, kteří jsou skvělými mistry svého oboru, takže je klasický styl už omrzel, a proto vymýšlejí netradiční a krkolomné pozice.
V obou případech jsou výsledkem jejich originálního snažení choreografie podle receptu: hoď si levou nohu švihem vzad za pravé ucho, vzniklou smyčku prošpikuj pravou paží, jež na levém rameni zafixuj levou rukou, přičemž vyskoč a tělem proveď břišní vlnu a nezapomeň do toho vrazit grimasu maximálního štěstí. I kdyby autor choreografie tento fyzicky obdivuhodný výkon sám bravurně zvládl, divákovo estetické vnímání nedojde uspokojení, takže klouby tanečníků úpí nadarmo.
Většinu moderních choreografií u nás zaštiťuje šéf baletu Národního divadla pan Zuska, Giselle ve Státní opeře jsme si tudíž náležitě užily. Křehká Miho Ogimoto jako Giselle byla úchvatná, pánští hrdinové ztvárnění Viktorem Kocianem a Jurijem Slypyčem též předvedli, že umějí. Nevím, co ale budou dělat, až vyprší předplatné na letošní sezonu a program Státní opery bude podřízen Národnímu.
Státní opera má zatím v repertoáru šest baletů – pět klasických a Fantoma Opery Petra Maláska. Podle fotek na webovkách SO jde i v posledním případě o tradiční choreografii.
Národní divadlo uvádí baletů patnáct, z nichž klasické jsou jen Čajkovského Louskáček, Labutí jezero, na jeho hudbu zkomponovaný Oněgin a snad i Šípková Růženka, jež bude mít premiéru koncem měsíce. Ostatních jedenáct představení je moderna a za zajímavost určitě stojí to, že choreografii k více než třetině dělal sám baletní šéf, jenž je sice mistrem moderního baletu, ale milovníka klasiky nepotěší.
Nemám odvahu zhlédnout zbylá mnou dosud nenavštívená klasická představení v Národním, abych se zase nedočkala nějakého nepříjemného překvapení v úpravě libreta. A obávám se, že až Národní divadlo absorbuje Státní operu docela, nezbude nám, než chodit na balet do kina.
* Poznámka označená hvězdičkou je určena "vzdělaným" autorům textů na webu Národního divadla.1) Jméno Marius v instrumentálu (tedy sedmém pádu*) zní v češtině Mariem nikoli Mariusem. To jméno nemá s autobusem opravdu nic společného.
2) Podle anekdoty: Kdo umí – umí, kdo neumí – učí. Kdo neumí vůbec nic, pracuje na ministerstvu, a čím míň toho umí, tím na vyšší pozici – dodávám já.
Žádné komentáře:
Okomentovat