Děti, víte co? Kašlete na školu!

Jednou jsem se zmiňovala o své popromoční pedagogické praxi. Dětem, jež jsem učila, je dnes skoro čtyřicet a většinou jsou to úspěšní a perspektivní lidé, kteří se snaží zabezpečit své rodiny a poctivě odvádět státu daně, aniž by jim hrozilo, že se za to dožijí slušného důchodu. Těch, kteří se nějak proslavili, není mnoho. Jeden chytrý svěřenec z mé třídy svou inteligenci napřel poněkud nelegálním směrem a už patnáct let ho hledá interpol. On si zatím nejspíš užívá velké prachy někde za vodou, ovšem vyloučena není ani možnost, že asketicky dlí jako Diogenes v sudu na dně Orlické přehrady.

O rok mladší třída třeťáků, které jsem vyfasovala hned první rok a dovedla je až do sedmé třídy, obsahovala dva dnes mediálně poměrně známé muže. Jedním z nich byl rozkošný blonďatý hošík, jehož jsem připomínala před více než rokem, když jako lehce pelichající, dobře zabezpečený a modelkami obklopený muž v nejlepších letech obhajoval svou pozici radního na magistrátu.
Tenhle žáček byl nezapomenutelný především tím, že nás ve škole svou přítomností moc často neoblažoval. Jako dějepisářka se špatnou pamětí na čísla jsem si nemohla dovolit buzerovat své žáky z letopočtů, a tak jsem se často uchylovala ke svému oblíbenému tématu – dějinám umění a hmotné kultury. Tušíte správně, že výše zmíněný roztomilý absentér nemohl získat předpoklady k tomu, aby se po letech stal magistrátním radním pro kulturu a péči o památky, na mých hodinách. Nejspíš místo do školy chodil na nějaké speciální doučování.

V minulých magistrátních volbách neuspěl, a tak nám teď starostuje na obvodě. Doufala jsem, že místo dějepisu mu ve škole možná šly vědy exaktní, ale začínám mít značné pochybnosti. Obrovskou ubytovnu uprostřed panelákového sídliště s více než osmi sty téměř identickými byty, z nichž odhadem skoro tři čtvrtiny mají plochu jen málo přes padesát metrů čtverečních, chce zrekonstruovat na malometrážní byty, které budou využity k ústupovému a startovacímu bydlení. To sídliště je už tak celé ústupové! Dvě třetiny lidí tu žijí půl století – od té doby, kdy tady jako dvaceti- až třicetiletí dostali svůj první byt. Pokud tu bydlí mladé páry, tak jen do té doby, než si pořídí děti. Zajímalo by mě i vysvětlení pana starosty, proč chce ve finančně náročné rekonstrukci přilehlého parku z dotací EU budovat četná dětská hřiště. Vlastně nezajímalo. Vágních výmluv jsem od něj slyšela dost, už když byl malý. Nejspíš umí kalkulovat jinak, než my běžní občané, kteří jsme si svými výpočty zatím nepomohli ani k Bentley, ani k Rolls Royce.

Tento náš starosta měl spolužáka, takové ošklivé káčátko. Ani on se ve škole moc často nevyskytoval. Prý hrál dětské role v divadle. Nedávno dávali v televizi poměrně nový film o konci šedesátých let, kde hrál hlavní roli. Souhlasím s uživateli ČSFD v hodnocení jeho výkonu – vážně nic moc – a mám obavy, aby to, co předvedl, nebylo to jediné, co umí a zná. Ale to je jedno, je to hérec.

Připomnělo mi to mé školní začátky v dávné minulosti a honem jsem se řítila zaštrachat ve svém vzpomínkovém šuplíku, vylovit z něj historickou školní fotografii a pochlubit se rodině, že jsem opravdu učila dvě celebrity.

Na klasické školní fotce je hejno rozesmátých třeťáků a mladá hubená úča s tehdy aktuálním květákem na hlavě, jež při focení nahradila jejich asi nemocnou třídní. Dětí je tam habaděj, ale světe div se, rozkošný blonďáček a ošklivé káčátko chybí.

Jaké z toho plyne poučení? Dětičky, jestli se chcete proslavit, vykašlete se na chození do školy!