Na
obranu Comtat proti nájezdům Saracénů vznikla ve 12. století pevnost v le
Barroux. V 16. století ji přestavěli na prý jeden z nejkrásnějších renesančních
zámků Provence.
Severně
od le Barroux leželo kdysi keltské oppidum Clairier, pevnost a zároveň kultovní
místo zasvěcené bohu Tutatisovi.
Někde
tam by možná mohla ležet ta svatyně… U Tutatise, vždyť tohle je přece jih!
Špitál
v le Barroux je krásným příkladem "provensálského venkovského
baroka". Zní to zasvěceně, ale asi jsem ten termín právě vynalezla. J
Gotický
kostel Svatého Jana Křtitele u hradu byl postaven ve 14. století.
Šplháte
rozpálenými uličkami do vršku k hradu, potíte se, funíte, nadáváte jako špaček,
a tu vám paní spokojeně kráčející proti vám z kopce dolů s úsměvem popřeje
dobrý den. Jediní Češi, které jsme za týden potkali.
Když
se zadaří, je z Le Barroux krásný pohled na Snež... co to píšu? Na Mont
Ventoux, samozřejmě!
Městečko
obklopují převážně vinice, ale i sady v pravidelných rozestupech osázené olivovníky.
Silnicí
vinoucí se mezi vinicemi jsme pokračovali blíž k Dentelles.
V Dentelles
de Montmirail, na úpatí nižšího hřebene, leží na skále přilepená malá vesnička
La Roque Alric se šedesáti obyvateli.
Je
tak malá, že když do ní cizinec vstoupí, připadá si, jako by někomu lezl na
dvorek. Zase tak velký stalker nejsem, raději jsme pokračovali dál v cestě.
V údolí
na křižovatce jsme podle mapy měli dvě možnosti, kudy pokračovat. Navigace
zvolila tu delší – objet hlavní hřeben po hlavních silnicích dokola. Ale to
bychom neviděli srdce Dentelek! Odbočili jsme tedy na úzkou asfaltku označenou
směrovkou Dentelles de Montmirail.
Po
pár kilometrech začala silnička šplhat do kopce. V ostré zpáteční zatáčce
jsme zastavili, abych si vyfotila vinice, kterými jsme projeli. Rozpálený vzduch
se vlnil, cikády na okolních borovicích cvrčely o sto šest a z vinic
stoupal pach síry.
O
pár metrů dál se proti nám vynořil jeden ze zubů, cesta vrcholila a začala
klesat do doliny na opačné straně hřbetu.
Sjeli
jsme na dno údolí a ocitli se na křižovatce cest mezi vinicemi. Asfaltka
končila. Navigace velela vydat se po polní cestě doleva.
Po kilometru:
-
Jsi neřekla, že je to polní cesta!
-
Já to nevěděla, je normálně v mapě.
-
To je cesta na tereňák, ne pro oktávku!
Inu
ano, chtěla jsem toho vyfotit víc, avšak imitace mořského vlnobití mi zachytit
tu krásu vinic sevřených vápencovými skalami neumožnila a obávala jsem se
požádat o zastavení, protože dokud měl řidič plné ruce řízení, nehrozilo, že mě
uškrtí.
Naštěstí
po ujetí dalšího půl kilometru jsme se ocitli v průsmyku Col du Cayron,
kam z opačné strany vede asfaltka. To, že před nás a auto s belgickou
registračkou, které se odkudsi vynořilo, vyjela o pár set metrů dál u
vinařství pomalu se šinoucí obrovská cisterna, byla po předchozím zážitku jen
drobná štrapáce.
Po
vystoupení na parkovišti v Gigondas, kde navigace hlásila konec etapy, jsme
nejdříve usedli do zahrádky pod platany a dali si na uklidněnou kávu. U
vedlejšího stolu obědvaly tři ženy. Probírali jsme jejich vzhled (prostě jsme
je drbali, no) a shodli jsme se, že ta nejmladší s dlouhým úzkým nosem
je typická Francouzka. No… dámy hovořily rusky. :-)
Jméno
vesnice Gigondas pochází z latiny. Osada, která tu ležela v římských dobách, se
jmenovala Jucunditas, což znamená Radost.
Úzké
uličky stoupají k románskému kostelu Svaté Kateřiny.
V
tuhých zimách 1929 a 1956 pomrzly všechny místní olivovníky, tedy druhý koníček
Provensálců, a tak se domorodci plně soustředili na ten první, čili pěstování
révy. Místní odrůda nese jméno vesnice a od roku 1971 má vlastní apelaci AOC.
Na
druhém vršku tyčícím se nad vesnicí stával ve středověku hrad střežící bezpečnost
nížiny Comtat Venaissin.
Ještě
kousek nad kostelem stojí hospic zrekonstruovaný v roce 1982.
Hmmm,
zajímalo by mě, jak vypadají ta vrata, když mají zavřeno.
Jeden
z blogů, kam chodím pro inspiraci pro naše návštěvy Provence, píše
Kaliforňan, který má dům a pronajímá apartmá
v městečku Sablet. Byla jsem zvědavá, jak ves vypadá, ale docela mě
zklamala. Na můj vkus není její terén dost svažitý :-D
Kromě
románského kostela je na městečku pozoruhodný knižní veletrh, který místní
pořádají v červenci.
To
sousední Séguret, to je jiné kafe. Jméno vsi se odvozuje z latinského slova
"securitas", čili řekněme bezpečné místo na kopci.
Od
středověku se tu pěstuje opravdu dobré víno a již v 17. století místní vinaři
založili jedno z prvních vinařských bratrstev ve Francii.
U
městské kašny jsme se bohužel potkali se zájezdem Japonců, takže si umíte
představit, jak to tam vypadalo.
Vydali
jsme se raději na průzkum přilehlých uliček.
A
že některé jsou pořádně úzké!
Náš
úterní výlet pomalu končil. Zpět jsme se vraceli podél severní strany Mont
Ventoux, jež se před námi (zní to jako klišé, ale je to fakt) majestátně
tyčila.
Silnice
se tu vine nad řekou Toulourenc. Na jednom parkovišti jsme zastavili. Vás to
nefascinuje?
Mezi
místem, odkud jsem fotila, a vrcholkem je asi jeden a půl výškového kilometru a
vzdušnou čarou necelé 4 kilometry.
Kdo ji jednou zažije, tu sladkou, krásnou, nechce nic, jen se vracet?
OdpovědětVymazatAno, tak nějak :)
VymazatZůstat asi ne? Je to dost tvrdý život, plný práce, my Češi, se raději na práci díváme, myslím tu manuální, na poli?
VymazatPráce na vinici je opravdu tvrdá, tam se musí makat ručně, to se nejspíš nijak neošulí. Ale pěstovat levanduli by mi snad šlo, na to jsou stroje. A jednou ročně sklidit olivy bych snad taky zvládla. Myslím, že bych tam mohla žít...
Vymazat