Před čtyřmi lety, když jsme s čedokářskou výpravou prošli nejdůležitější arelatské pamětihodnosti a dostali rozchod, průvodce nám zapomněl sdělit, že sotva půl kilometru od centra leží ještě jedna zajímavá památka.
V dějepisu mě učili, že v Římě je třeba navštívit Via Appia, část antické silnice vedoucí z Říma na jih, na níž se zachovalo původní dláždění, a již lemují hrobky bohatých Římanů. V římských dobách byly hřbitovy budovány za městy podél hlavních cest. Arles má podobnou pamětihodnost, Les Alyscamps. Zaparkovali jsme mezi paneláky u hřiště na pétanque, kde pár dědků trénovalo na večerní zápas, a vypravili se podél vodního kanálu lemovaného platanovou alejí na místo určení.
Les Alyscamps je raně křesťanský hřbitov, který sloužil k pohřbívání od římských dob do středověku. Hrobky a kamenné sarkofágy s ostatky byly tehdy ukládány podél silnice Via Julia Augusta, vedoucí do provinčního Arelate z mateřské říše, přesněji z Pisy. Na konci čtvrtého století našeho letopočtu tu byl pohřben mučedník Svatý Genesius z Arelate (čirou náhodou se včera slavilo jeho připomenutí) a po něm tu byli ukládáni první arelatští biskupové. Snad proto se Alyscamps stalo prestižním hřbitovem, kde chtěl mít hrobku každý trochu movitější Arlésan.
Podél asi třísetmetrové aleje lemované vzrostlými stromy se stařičkou, nejspíš středověkou dlažbou leží desítky sarkofágů, které začali používat první křesťané, když upustili od antického pohřbu žehem. Ve středověku nezvyklý počet hrobů vysvětlovaly hrdinské písně, jež sem situovaly rozhodující bitvu Karla Velikého se Saracény. Dokonce toto místo zvěčnil básník Dante ve svém Pekle.
V novověku, kdy byl význam pohřebiště zapomenut a před úctou k historii dostal přednost pragmatismus, spousta hrobek zmizela. Místní sedláci si sarkofágy odváželi do svých chlévů jako napajedla pro dobytek.
Měli jsme štěstí. Jak jsme procházeli alejí, déšť ustal a mraky se začalo prodírat slunce. Na konci aleje se prostor rozšiřuje. Uprostřed vykopávek středověkého pohřebiště stojí románská kaple Svatého Honoráta z 12. století, pozůstatek kláštera zničeného za Velké francouzské revoluce.
Kostel se stal významnou zastávkou na Svatojakubské pouti. Vlastně tady v Arles bylo nejjižnější shromaždiště na cestě do Santiaga de Compostela. Tmavý prostor kaple osvětlují sluneční paprsky pronikající křehkou románskou šestibokou lucernou, ticho ruší vrkání holubů, pleskání jejich křídel a pískání holoubat z hnízd na římsách pod klenbou.
Na konci 19. století Alyscamps zvěčnili na svých malbách van Gogh a Gaugin. Jméno prvního z nich je spojeno i s místem na nejjižnějším kraji Arles, kam jsme odtud zamířili.
Jeden ze slavných obrazů Vincenta van Gogha zobrazuje dřevěný padací most. U Arles takový leží. Říká se mu van Goghův, ale správně se jmenuje Pont de Langlais podle jeho původního strážce a obsluhy. Není to totiž ten samý most, který velký Vincent namaloval, a dokonce ani neleží na původním místě.
Kanál z Arles na jih do Bouc kdysi překračovalo 11 dřevěných padacích mostů, mezi nimi i Langlaisův most, jenž však ležel mnohem jižněji než dnes. Na konci druhé světové války byly všechny dřevěné mosty až na tento zničeny. V roce 1959 Langlaisův most přestal vyhovovat moderní silniční dopravě a byl rozebrán, ale před úplnou likvidací jej zachránilo město Arles, jež jej odkoupilo právě pro jeho podobu s mostem zvěčněným van Goghem. Magistrát se rozhodl jej opět sestavit, avšak vzhledem ke změnám, ke kterým od van Goghových dob došlo na mapě města, nebylo možné jej postavit na původním místě. Proto byl postaven sice přes stejný kanál, ale o pár kilometrů jižněji.
U mostu jsme byli jen my a holandský pár. Klid, šplouchání vody a zatahující se obloha. Když se o naše čela rozpleskly první kapky, dorazil autobus plný Japonců. Ale to už nám nevadilo, nasedli jsme do auta a vyrazili podél Rhôny na sever.
Žádné komentáře:
Okomentovat