Lidová tvořivost, bastlení a kreativita

Je to tu zase - vypukla doba předvánoční, období lidové tvořivosti. Ve školách a družinách dětičky povinně bastlí jehelníčky pro své maminky. Tety a babičky půl roku štrykují půvabně archaické kousavé svetry s norskými či copánkovými vzory pro celou rodinu, nad kterými obdarovaní pod stromečkem dobročinně zaplesají a dárečky pak doma uschovají do nejzazšího koutu šatníku. A téměř všechny hospodyně tvoří pro své blízké vánoční cukroví. Má maminka patřila mezi odvážnější, které se drží pověry, že napečeno má být třináct druhů, a tak jsme každý rok konzumovali dva oblíbené, osm tradičních a tři pokusné z receptářů maminčiných kolegyň. Po Vánocích používala zbytky cukroví babička jako trvanlivou odměnu nebo náhražku kostí ve vegetariánských dnech pro svého psa, po Velikonocích už nad nimi i ptáci ohrnovali zobáky, protože proteinové stravy v přírodě poletovalo a pobíhalo dost. 

Já jsem kreativní střevo asi zdědila právě po babičce švadleně. Pominu-li ty hodně smutné pokusy dítka školou prvního stupně povinného o jehelníčky, tkané goblénky a Mikulášovy čerty z ping-pongových míčků a roliček od toaletního papíru, které za mě vždy musela vytvořit družinářka a díky nimž jsem do života rodící se ženy vykročila s cejchem naprosto ztraceného případu, má skutečná tvořivost vypukla někdy v jedenácti letech. 

Tehdy jsem pod stromečkem našla svou Barbie, na niž maminka vystála v pracovní době frontu v Pragoimpu. Panenka byla v plavkách a bosa, a ačkoli mi k ní Ježíšek nadělil jedny růžovo-zlaté diskotékové šatičky i s botkami a modré pyžamo se županem a trepkami, na Bárbinovských sedánkách se šťastnějšími spolužačkami, oplývajícími tetami v Kanadě a jiné kapitalistické cizině, bývala má Barbie za chudinku. Nejen, že neměla, co na sebe, ale dokonce pořád chodila bosa jako husopaska. Její společenský kredit ovšem stoupl o dva roky později, když tatínek odjel na měsíční zkušenou do Holandska a přivezl jí odtud další dva oblečky i s obutím, ale hlavně mé babičce časopis Burda. Babička podle ní sice nikdy nic neušila, ale já jsem si ze střihové přílohy pomocí čtvercové sítě zvětšovala nákresy střihů modelů, podle nichž jsem své Barbie na babiččině stroji doplňovala její šatník.

Když jsem si přestala hrát s panenkami, své úsilí jsem z mikrotvorby nasměrovala na makro a spíchla si pár odvážných kousků na sebe. Bylo to v období módy „netopýřích“ rukávů a kolových sukní, které nevyžadovaly příliš velkou zručnost v šití, zato spotřeba materiálu, byť z výprodeje, byla obrovská. V potu tváře vydobytým nástupním platem 1.900 Kč jsem již ovšem mrhat nemohla, a proto jsem se k šití vrátila až po narození miminka, na něž spotřeba materiálu nebyla až tak tragická a drobnější kousky byly rychleji hotové.

V mezidobí mezi vlastnoručním šacením sebe a miminka jsem se vrhla na křížkové vyšívání. Ve svém prvním zaměstnání jsem pak obšťastňovala vlastnoručně vyšitými brožemi s milimetrovými goblénovými stehy všechny jubilující kolegyně. Kdeže loňské oči jsou? Dnes bych se nestrefila ani s lupou!

Po skončení mateřské dovolené a nástupu do zaměstnání má kreativita klesla na bod mrazu. Až když KlaPi dorostla do školních let, začaly jsme spolu bastlit kdeco. Pokoušely jsme windowcolors, pokračovaly jsme ubrouskovou technikou, hňácaly jsme modurit, tkaly korálkové náramky atd. Dřevěnou krabici plnou zaschlých barev, papírových ubrousků a korálků mám ještě nostalgicky schovanou. 

Abyste si nemysleli, že neudržím myšlenku, vrátím se k předvánočnímu času, kdy má kreativita pravidelně propukala v plné síle – první péefky vyvedené tuší podle Ladových zasněžených krajinek a dozdobené polským třpytkovým lakem na nehty (FUJ!) se zrodily někdy v mé pozdní pubertě. Corpus delicti se naštěstí nedochoval. 

Po dlouhé bastlící odmlce způsobené změnou priorit v mém postpubertálním žebříčku hodnot, zhruba v polovině devadesátých let, se na našem raném kapitalistickém trhu přestala prodávat normální zlatými rámečky nebo třpytkami nepřezdobená vánoční přání. V té době jsme už s KlaPi využívaly pohostinné náruče mých rodičů, a protože v bastlení třinácti druhů cukroví se v adventní době plně vyžívala má pensionovaná maminka (tři pokusné už nebyly od kolegyň, ale z televize nebo časopisů), rozhodla jsem se vychýlit předvánoční rozpočet svých rodičů v důchodu ve prospěch další dávky milovaného išelského cukroví a vyráběla pro ně, ale i pro své přátele originální přání. Nebyla ručně malovaná (nastala doba kopírek), avšak stále byla vyšperkovaná pastelkami a třpytkovým lakem na nehty, tentokrát už kapitalistické produkce (stejně fuj).

Jelikož vánoční atmosféra ve mně vyvolává především představu malebně zasněžené vesničky, k tomuto tématu jsem se stále vracela. Bohužel mé třpytkové okouzlení vytrvávalo do spotřebování lahvičky laku.

Pak mě okouzlila sametová tapeta, metalické laky ve spreji a šablony (samozřejmě se mohu pochlubit jen těmi nejupatlanějšími výrobky, které jsem nenašla odvahu poslat).

Tapeta mi zbyla, tak jsem ji příští rok vyšívala lurexovými nitkami.

Mé předposlední péefky tvořila blanka z windowcolors rozprostřená uprostřed měděného drátku a ty poslední jsem malovala na hedvábí. Z toho, že mi z hedvábných nezůstala ani jedna a rozeslala jsem úplně všechny, nelze soudit o mé dokonalé zručnosti, ale zřejmě jsem rozeslala i ty upatlané, protože mě už pomalu ruční bastlení přestávalo bavit.

Dnes raději spoléhám na ruční práce šikovnějších. Letos jsem skoro všechny dárky nakoupila přes internet na Fleru, ačkoli i tam jsou k vidění artefakty upatlané. Ty jsem si prohlédla, pomyslela si, že to bych uměla taky, a inspirovala se k dalšímu spotu. Ovšem všichni mí blízcí najdou pod stromečkem originální a řemeslně dobře vyvedený dárek, který jsem sice netvořila já, ale přesto je osobní, protože vím, že se bude obdarovanému líbit nebo aspoň hodit.

A mně se díky tomu podařilo ušetřit nervy a čas k vytvoření vlastnoručně na počítači zbastlené péefky. Jedné univerzální pro všechny své kamarády, známé a přátele. Tak krásné Vánoce, mí milí věrní čtenářové.