Je to tak, vážně člověk nikdy nemá nic slibovat, i kdyby měl kdovíjakou vůli slib splnit. Naši santonci letos zůstali bez pelíšku. Dokonce jsem je ani nevybalila z tašky. Protože…
Třiadvacátého prosince jsme za soumraku přijeli na chalupu, všichni nadšení tím, že ačkoli se nad Vánocemi na chaloupce už stahovaly černé mraky, nakonec všechno vyšlo. Byli jsme komplet a sněhu nebylo tolik, aby se ve třech nedal odházet, takže se dalo zajet autem na dvůr.
Vtrhly jsme do chalupy – KlaPi z lásky k domácímu mazlíčkovi do promrzlého obýváku, aby kočku konečně vysvobodila z nenáviděné přepravky do nehoupajícího se prostředí, já po předchozích zkušenostech napřed do kuchyně, kterou je třeba zkontrolovat nejdřív, protože okno odvrácené od silnice si oblíbili naši pravidelní nevítaní hosté.
Jo jo, stejně jako před měsícem okno rozbité, střepy všude, šuplíky a kredenc dokořán, v kuchyni zima a průvan jako v márnici. Zastavila jsem stěhování kočky do obýváku, invazi rodiny do chalupy a zavolala na policii. Večer před Štědrým dnem měli „velkou radost“, jež se však ani vzdáleně nedala srovnávat s tou naší.
Ačkoli Ježíšek (a nesvatý Petr pomocník) stáli při nás a před půlnocí jsem bramborový salát dodělávala už v zasklené a postupně se zahřívající místnosti, ta hořkost, naštvání, pocit bezmoci a vzteku mi poznamenaly celé Vánoce. Snažila jsem se nedat to najevo, ale zase tak dobrá herečka nejsem.
Negativní pocity mě neopustily nejen o Vánocích (proč nám sakra ti zloději už nedají pokoj, když přece všichni v téhle chalupě jsme lidmi dobré vůle, a navíc vynaložené úsilí lupičů zdaleka nemůže odpovídat odnesenému lupu, protože po osmi předchozích „návštěvách“ už není, co brát?). Přešly až do Silvestra a poprvé v životě jsem nevítala nový rok optimisticky. Kromě mého zabedněného zaměstnavatele šetřícího "v krizi" na osvědčených pracantech, mě štve naše vláda s úspornými opatřeními, které se týkají i policie, takže mám obavy, že příště si pro policajty do patnáct kilometrů vzdálené služebny budu muset sama zajet, neboť nebudou mít na benzin. Štvou mě předchozí vlády a poslanci, kteří uzákonili opatření chránící lumpy proti normálním lidem.
Štve mě tolerance a opatrnost státních orgánů vůči „nepřizpůsobivým spoluobčanům“, kteří si od nás (blbců, kteří si na to, co k životu potřebujeme, vyděláváme fujtajxl!!! prací) beztrestně odnesli všechny špalky na topení, jež tři chlapi v potu tváře celé léto tahali k chalupě (naše chyba – byly uskladněné jen tak vedle chalupy, a nebyla pod nimi mina). Pohodové Vánoce zajistili svým (kvůli sociálce teoreticky vypočítaným) potomkům bůhvíkde (rybník naštěstí nemáme) ukradeným kaprem obaleným v mnou zakoupené strouhance na mnou zakoupeném oleji v mnou, mou maminkou i babičkou používaných několika (dětí asi bude víc) pánvích. Budiž jim přičteno k dobru, že si práce svých partnerek nejspíš cení, protože jim pro usnadnění likvidace vší té mastnoty donesli můj Jar.
S bezútěšnými myšlenkami na filozofii a organizaci naší společnosti, na naši vládu a parlament a s úvahami, kam před tou nehospodárností a blbostí zdrhnout, žiju už skoro měsíc.
Naštěstí se našel přítel, který mě zná a asi čte můj blog. Poslal mi odkaz na dílko Josefa Hausmanna „Základy mužského šovinismu“, čímž mé černočerné myšlenky nabraly úplně jiný směr :).
Třiadvacátého prosince jsme za soumraku přijeli na chalupu, všichni nadšení tím, že ačkoli se nad Vánocemi na chaloupce už stahovaly černé mraky, nakonec všechno vyšlo. Byli jsme komplet a sněhu nebylo tolik, aby se ve třech nedal odházet, takže se dalo zajet autem na dvůr.
Vtrhly jsme do chalupy – KlaPi z lásky k domácímu mazlíčkovi do promrzlého obýváku, aby kočku konečně vysvobodila z nenáviděné přepravky do nehoupajícího se prostředí, já po předchozích zkušenostech napřed do kuchyně, kterou je třeba zkontrolovat nejdřív, protože okno odvrácené od silnice si oblíbili naši pravidelní nevítaní hosté.
Jo jo, stejně jako před měsícem okno rozbité, střepy všude, šuplíky a kredenc dokořán, v kuchyni zima a průvan jako v márnici. Zastavila jsem stěhování kočky do obýváku, invazi rodiny do chalupy a zavolala na policii. Večer před Štědrým dnem měli „velkou radost“, jež se však ani vzdáleně nedala srovnávat s tou naší.
Ačkoli Ježíšek (a nesvatý Petr pomocník) stáli při nás a před půlnocí jsem bramborový salát dodělávala už v zasklené a postupně se zahřívající místnosti, ta hořkost, naštvání, pocit bezmoci a vzteku mi poznamenaly celé Vánoce. Snažila jsem se nedat to najevo, ale zase tak dobrá herečka nejsem.
Negativní pocity mě neopustily nejen o Vánocích (proč nám sakra ti zloději už nedají pokoj, když přece všichni v téhle chalupě jsme lidmi dobré vůle, a navíc vynaložené úsilí lupičů zdaleka nemůže odpovídat odnesenému lupu, protože po osmi předchozích „návštěvách“ už není, co brát?). Přešly až do Silvestra a poprvé v životě jsem nevítala nový rok optimisticky. Kromě mého zabedněného zaměstnavatele šetřícího "v krizi" na osvědčených pracantech, mě štve naše vláda s úspornými opatřeními, které se týkají i policie, takže mám obavy, že příště si pro policajty do patnáct kilometrů vzdálené služebny budu muset sama zajet, neboť nebudou mít na benzin. Štvou mě předchozí vlády a poslanci, kteří uzákonili opatření chránící lumpy proti normálním lidem.
Štve mě tolerance a opatrnost státních orgánů vůči „nepřizpůsobivým spoluobčanům“, kteří si od nás (blbců, kteří si na to, co k životu potřebujeme, vyděláváme fujtajxl!!! prací) beztrestně odnesli všechny špalky na topení, jež tři chlapi v potu tváře celé léto tahali k chalupě (naše chyba – byly uskladněné jen tak vedle chalupy, a nebyla pod nimi mina). Pohodové Vánoce zajistili svým (kvůli sociálce teoreticky vypočítaným) potomkům bůhvíkde (rybník naštěstí nemáme) ukradeným kaprem obaleným v mnou zakoupené strouhance na mnou zakoupeném oleji v mnou, mou maminkou i babičkou používaných několika (dětí asi bude víc) pánvích. Budiž jim přičteno k dobru, že si práce svých partnerek nejspíš cení, protože jim pro usnadnění likvidace vší té mastnoty donesli můj Jar.
S bezútěšnými myšlenkami na filozofii a organizaci naší společnosti, na naši vládu a parlament a s úvahami, kam před tou nehospodárností a blbostí zdrhnout, žiju už skoro měsíc.
Naštěstí se našel přítel, který mě zná a asi čte můj blog. Poslal mi odkaz na dílko Josefa Hausmanna „Základy mužského šovinismu“, čímž mé černočerné myšlenky nabraly úplně jiný směr :).
Neboli směr ještě černější :D
OdpovědětVymazat