(Ne)úcta k autoritám

Pominu-li své rodiče (kteří autoritami byli, jsou a zůstanou), mou první autoritou byl pan prezident Novotný. V mém předškolním věku mě jednou za rok tatínek vzal na oslavu Prvního máje, kde jsem, procházejíc pod tribunou na Václavském náměstí, mohla svým nafasovaným mávátkem z krepových třásní zamávat Panu Prezidentovi, jenž na tribuně blahosklonně kynul davům, a já měla pocit, že se přímo na mě usmál... Navíc od jara do podzimu naše rodina chodila na nedělní procházky, spojené s poslechem promenádních koncertů, na Pražský hrad, kde Pan Prezident sídlil, takže jsem nabyla dojmu, že prezident je něco jako hodný král Miroslav, který prostý lid pouští do svých soukromých zahrad a navíc mu na vlastní náklady nechá zahrát.
Jak plynul čas, Antonína Novotného přeskočila paní Albrechtová, učitelka první třídy, jež měla podle mého dětského názoru srovnané myšlenky stejně, jako jablíčkové magnetky na své tabuli. Nesmírně jsem ji obdivovala, milovala a zatoužila se stát učitelkou.
Toto mé rozhodnutí poněkud nabourala prostorově výrazná soudružka učitelka Košťálková ve druhém ročníku základní školy, jež při předčítání Malého Bobeše usínala uprostřed věty. Snad sbírala síly na pronásledování nezvedeného, ale sportovně nadaného spolužáka Parláska - Parlásek kličkoval spořádaně srovnanými uličkami mezi lavicemi, dusající soudružka učitelka s bojovně vytaseným pravítkem je s rachotem ne náhodou podobným průjezdu tankové kavalérie bourala. Autorita …. až tam.
Věci se vrátily do správných kolejí ve třetí třídě. Přešla jsem na jinou školu a štíhlá a vysoká paní učitelka Slováková byla autoritou par excellence. Dokonce i pan prezident Svoboda byl v pořádku.
Jistý zlom nastal s nástupem druhého stupně základní školy, protože s paní učitelkou třídní Bažantovou (nemůžu říkat „soudružka“, i když v té době bylo toto oslovení normou, - tehdy jsme všichni včetně ředitele jezdili sockou, ale PANÍ učitelka Bažantová jezdila do práce Simcou) jsme si evidentně nesedly.
To byl ovšem slabý odvárek v mém vztahu k autoritám. Osudový přelom nastal v roce 1976, kdy jsem nastoupila na gymnázium. Zaprvé jsem trochu začala vnímat vnitropolitickou situaci a o Husákovi jsme si všichni mysleli své, zadruhé naše humanitně zaměřená třída dostala ve druhém ročníku za třídní matikářku a fyzikářku, soudružku profesorku Fojtovou. Já, humanitně zaměřený člověk, jehož mozek se zablokuje v okamžiku, kdy vidí více než trojciferné číslo, skutečně nemohu tvrdit, že jsme si nesedly. To by bylo velmi mírné označení našeho skutečného vztahu…
S touto průpravou jsem vstoupila do plnohodnotného života dospělce. Má neúcta k autoritám přetrvává dodnes. Letos opět nepůjdu volit, protože pánové, kteří stojí v čele velkých politických stran, jsou mi leda k smíchu. A politickou stranu tvoří podle mého názoru osobnosti v jejím čele. Tak ať si ten můj hlas nějak hoši rozdělí…
K celému předchozímu vzpomínání mě přiměla událost z doby nedávné – polská vládní delegace letící do Katyně se zřítila u Smolenska a zahynula skoro stovka vrchních státních představitelů. A já se sama sebe ptám – kdyby u Smolenska spadl Boeing se zhruba 250 řadovými Poláky na palubě, byl by to také důvod k vyhlášení státního smutku v České republice? O co byla ta necelá stovka lidí na palubě lepší než občané, jimž veleli? Je tragická smrt vládního představitele důvodem k tomu, aby jej pohřbili do cizí rodinné hrobky? Nebo jsou snad prezident Kaczynsky či jeho manželka pokrevně spříznění s Piastovci, Jagellonci, Vasovci a dalšími královskými rody, aby i po zrušení monarchie byli pohřbeni mezi polské krále? Nebo byla založena nová tradice a od nynějška budou ve Wawelu pohřbíváni všichni z rodu Kaczynských?
Nepřeháníme to s uctíváním osobností, které mnohdy osobnostmi ani nejsou, ale určitě jsou lidmi z masa a kostí, s chybami a nedostatky, jejichž zásluhou je především to, že měli své důvody, aby se vyšvihli na výsluní? Nenahráváme tak ješitnosti lidí, kteří cítí potřebu „velet a být v čele“, aby si připadali ještě výjimečnější, což je podle jejich názoru vede k domněnce, že si pak mohou dovolit více než jiní? Nezůstalo v nás něco z té dávné socialistické megalomanie, k níž se většinou už raději nehlásíme?