Kozí příběh, aneb 500 let – je to dlouhej, nebo krátkej život?

Velikonoce, rodina se zase čtvrt roku po Vánocích sešla a po sobotním večeru, kdy jsme tuto skutečnost bouřlivě a všemi prostředky oslavovali, bylo třeba se trochu zklidnit. Obě hlavní české televize na nedělní večer vybraly animované „rodinné“ filmy. Protože Shreka už známe, zvolili ti, kdo třímali ovladač, ČT s prvním východoevropským 3D animovaným filmem.

Přiznávám, že nejdřív jsem to nepoznala, neboť Kozí huba, šklebící se na mě z obrazovky, mi připadala podezřele podobná americké hubě Shrekova Oslíka a film podbarvovala hudba jak vystřižená z dceřiny hry Anno 1405. Mé přesvědčení, že pravděpodobně nepůjde o v programu avizovaný příběh ze středověké Prahy, nýbrž o něco z Nového světa, bylo vzápětí potvrzeno záběrem chasníka Kuby kráčejícího z rodné vísky do Prahy podél kukuřičného pole. Kukuřice  pocházející z Ameriky (objevené v roce 1492) se dostala do Evropy přece až v průběhu 16., k nám asi spíš tak v 17. století…

Když se ukázalo, že chasník skutečně má asi být českým středověkým Kubou a nikoli zámořským Jacobem, protože dorazil na staveniště Karlova mostu (ten se stavěl v letech 1357–1402, takže příběh by se měl odehrávat někdy v rozmezí těchto let), pochopila jsem, že „rodinný film“ znamená „blbnutí mas napříč generacemi“, že si u něj určitě obzory nerozšířím a ani to nevypadalo, že bych se snad dokonce pobavila. Zapnula jsem si raději počítač a příběh na obrazovce sledovala jen okrajově.

Z práce mě vyrušila zmínka o mistru Hanušovi (spravoval Orloj do roku 1497 a nepředpokládám, že by se dožil sta let). Podle toho, že jeho pomocník student Matěj se nastěhoval do domu, který kolemjdoucí označil za Faustův (doktor Johann Georg Faust se narodil kolem roku 1480, zemřel v roce 1540 a žil v Německu), pochopila jsem, že ve středověku se informace po Evropě šířily bez novověkých informačních technologií i mezi lidem prostým rychlostí blesku a pro budoucího učence nebylo těžké získat proslulost již v dorosteneckém věku.

Nicméně omdlévat jsem začala až u přivolání kata Mydláře (žil v letech 1572–1664). 

Ve stejném okamžiku, kdy kat Jan Mydlář, mistr popravčí, jenž se svými pacholky popravoval „české pány“ při staroměstské exekuci po bitvě na Bílé hoře (stále ještě původní gotickou podobu radnice z roku 1621 zachycuje rytina nahoře), věší na šibeničním vršku Kozu, vchází do Týnského chrámu dívka Máca a za ní se skví východní průčelí Staroměstské radnice s balkonem v podobě romanticko-gotické, kterou toto radniční křídlo získalo až před polovinou 19. století.

Při návratu Kuby s Mácou a Kozou do rodné vesnice cestou lemovanou známou vzrostlou, bující a nepochybně geneticky zmutovanou kukuřicí, jsem už poplakávala.

Domnívám se, že každé umělecké dílo, a tedy i film, má nějaké poselství. Přitroublý, avšak šikovný a dobrosrdečný Kuba žil, alespoň podle reálií zachycených výše zmíněným filmem, asi tak 500 let. Ptám se s panem Werichem: je to dlouhej, nebo krátkej život?