Tady je prý veselo

Poslední místo, kam jsme v Provence jeli pobýt, byla malá osada na rovině pod Velkým Luberonem. Dozvěděla jsem se o ní z jednoho ze svých oblíbených provensálských fotoblogů. Najít o ní informace na netu je dost obtížné, protože zadáte-li do vyhledavače její jméno, vyskočí na vás buď zámek ve městě Cognac, nebo něco takového:

Osada se totiž jmenuje Fontjoyeuse, někdy se píše s pomlčkou Font-Joyeuse. Veselé písmo to ale kupodivu neznamená. Původní okcitánské jméno vísky zní Fonzillouse a to fon je zřejmě zkrácené fontain. Takže Veselý Pramen. Já jsem si ves přejmenovala na Postřižín, ale o tom později.

U obecního veselého pramene, tedy staré kamenné prádelny, jsme zaparkovali auto.

Potěšeni skutečností, že je tady na rozdíl od zeleného rybníku skoro bezvětří, shodili jsme bundy a vydali se do úzké uličky.

  

Byť Fontjoyeuse leží na rovině, připadáte si tu jako v provensálském skanzenu.

Je tu všechno pro provensálská městečka typické – barevné, většinou nebesky modré okenice…

… terásky a schodiště…

… a zeleň popínající domy a rostoucí přímo z asfaltu či kamenné dlažby nebo z květináčů vyrovnaných podél kamenných zdí.

Blížili jsme se k nejfotografovanějšímu bodu vísky, kamennému domu s fialovými okenicemi a schodištěm obestavěným a ověšeným kořenáči a květníky nejrůznějších tvarů, obsahujícími nejrozmanitější rostlinné druhy.

Dříve než jsme ke schodům došli, ozval se rachot, jako by se někde poblíž odstrojoval rytíř ze své plechové zbroje. Na cestu před námi se ze slavného schodiště neslavně skutálel provensálský strýc středního věku a za ním popadalo několik plechových lavórů a kbelíků. Situace jako z grotesky. Pán na nás, svědky své potupy, z asfaltu koukl, kvapně se zvedl, posbíral si své nádobíčko a zahanbeně se ukryl za dveře pod schody.

Když jsme se škodolibě dohihňali, vykročila jsem k bráně vedoucí do jakési zahrady.

Brána však končila kovanou neprostupnou mříží, i začala jsem se shánět po veliteli vozidla a vrátila se.

Ukázalo se, že vykutáleného pána a jeho železářství následoval přítulný zrzavý kocour. Můj společník, snad ještě větší kočkomil než já, se mu po dobu mého průzkumu okolního terénu věnoval.

Když jsem se objevila já, po schodišti triumfálně sestoupila paní hraběnka. Zřejmě kříženka ruské modré a peršanky mi milostivě očichala ruku, ale rezervovaně se držela zpovzdálí a celou dobu nás propalovala sírově žlutýma očima.

Po čtvrthodině nám dal přítulný zrzek najevo, že má celý kožíšek dokonale prodrbaný, tudíž nás už nepotřebuje, a důstojně odkráčel. Vydali jsme se do centra osady.

V roce 1505 v těchto místech stál statek. 

Po uklidnění náboženských bojů na konci 16. století nastal v Provenci konečně mír a počet obyvatel začal stoupat. Zakládaly se nové vesnice, ale pro nedostatek volného místa vznikaly osady tak, že rozrůstající se rodiny si stavěly další obydlí kolem původních usedlostí. Zářným příkladem bylo Fonzillouse, kde na konci 17. století mělo ke starému statku přilepené své domy už 17 rodin.

Osada je nepřehledným chumlem kamenných stavení a někdy není snadné rozlišit, kde končí jeden a kde začíná druhý dům.

Shlukem obydlí prochází jediná ulice. Díky nízkým nebo úzkým kamenným branám nechávají domorodci svá vozidla na parkovišti u kašny. Ve městečku je proto nezvyklý klid.

Člověk má pocit, že se tu zastavil čas v 17. století.

Jediná vesnická ulička má tvar podkovy. Prošli jsme ji celou a na opačném konci jsme se ocitli opět u veselého pramene.

Zatímco jsme se ráchali ve vodě, z brány se vynořil náš starý známý vykutálený Provensálec. Tentokrát nesl na rameni štafle. Ohlédl se po tvorech žvatlajících podivnou řečí, zadním koncem žebříku narazil na kandelábr veřejného osvětlení a chytil zpětný náraz, který ho i s jeho nákladem otočil o sto osmdesát stupňů. Sklopil hlavu i uši, raději zapomněl na svůj původní záměr a pelášil tam, odkud přišel. Zase jako z grotesky.

Navrhla jsem, že bychom měli urychleně zmizet, aby si ten pán nezpůsobil vážný úraz. Připomínal mi chudáka čeledína z Postřižin, kterého vždy při setkání se strýcem Pepinem potkal nějaký malér. Skočili jsme do auta a vyrazili na nákup levandulových sáčků, marseilleských mýdel, sýrů a vína pro přátele.

Poslední večer byl ve znamení mistralu. Kocoura Furbyho jsme nechali spát na polštáři na spodním schodu a ani jsme si nedali sklenku na terase. Jen jsem tam vyběhla řádění živlu natočit.

Vichr neustával ani ráno. Pěkný konec května! Pobalili jsme, uklidili po sobě a vyrazili domů. Na Sluneční dálnici blikala výstražná upozornění na silný vítr a sváděla jsem na něj i slzy loučení, které mě pálily v očích.

I přes drsnější tvář, kterou nám tentokrát ukázala, Provence nebudu mít nikdy dost a každé loučení s ní mám slzavé. Mistral i já jsme se uklidnili až u Lyonu. Zaslíbená země zůstala za námi a daleko před námi všední starosti, práce a povodněmi sužované Čechy.