Les Alpilles

Při pití středeční ranní kávy u stolku před naší cabane jsem hladila kocoura Furbyho paní domácí, jenž nás od našeho příjezdu navštěvoval, kdykoli jsme se na základně objevili. Minulý večer jsme jeho oddanost ke středoevropským návštěvníkům posílili – všechny tři číči paní Claudine jako správné venkovské kočky nemají přístup do panina domu a spí kdesi venku. Jediný Furby strávil včerejší deštivý, studený a větrný večer na polštářku položeném na nejnižším stupni schodiště na pavlač našeho dočasného příbytku. V noci bílý mistral rozfoukal mraky a Furby se ráno blaženě rozvaloval na sluníčku. 

Usoudila jsem, že dnes by to šlo. Jediný turistický den, kdy v itineráři nebylo žádné město ani vesnice, ale skoro výhradně příroda.  Převlékli jsme se do turistického, podrbali kocoura a vyrazili do Alpiček.

Mám to pohoří ráda. Les Alpilles je hřeben vápencových skal, kterým jsme prosvištěli jak před čtyřmi, tak před dvěma lety. Kromě stinných platanových alejí, jimiž jsme projížděli už předchozí den, ovíjejí bílé útesy vinice a olivovníkové sady. Lesy na svazích skal jsou převážně borové, ale místní borovice jsou takové ty jižní, s korunami ve tvaru deštníků a dlouhými jehlicemi. V únoru tu musí být krásně žluto, protože svahy jsou porostlé mimózou. Obyvatelé místních městeček omítají fasády svých kamenných domů bílým štukem a na zahrádky sázejí palmy, takže obce působí středomořštěji než za Luberonem. 

Naplánovala jsem výlet do míst, která jsem nenašla v žádném ze tří tištěných bedekrů, které mám doma. Podjeli jsme sluneční dálnici Route de Soleil, objeli městečko Lamanon a auto nechali na v mapě vyznačeném parkovišti, ve skutečnosti rovném holém plácku u jakéhosi statku. Protože francouzské značení turistických cest je pro Středoevropana poněkud nepochopitelné, vyrazili jsme nazdařbůh do lesa ke skalám. Kupodivu jsme prošlapanými lesními pěšinami došli na mýtinu kolem románské kaple, jež nese jméno Svatého Denise. Světlo dopadající na kamenné stěny měnily mraky křižující oblohu, byl tu klid, pokojno a ticho. Šelestění listí na stromech přerušoval jen křik kavek kroužících nad starobylou kamennou střechou.

Po krátké „meditaci“ jsme se vydali neznačenou pěšinou do kopce. Narazili jsme na cestu dlážděnou kočičími hlavami, jež nás dovedla ke kamennému schodišti vedoucímu k bráně prolamující zeď vystavěnou z mohutných kamenných kvádrů. I přes plechové předem deklarované nebezpečí jsme statečně pokračovali v cestě.

Nebýt turisty prošlapaných stezek, asi bychom je nikdy nenašli, tak dobře jsou ukryté. V jeskyních Grottes de Calès se podle provensálských legend schovával před útoky Saracénů legendární hrdina Calès se svými druhy. Po něm se komplex jmenuje. Cesta vydlážděná možná už v římských dobách nás dovedla do nitra pevnosti.

Jádro komplexu tvoří údolí mezi dvěma skalními bloky spojenými na severu a jihu kamennou zdí.  Jako první padne návštěvníkovi do očí skalka uprostřed rovinky. Jsou do ní vytesané světničky a stopy po ukotvení trámů, které zřejmě podpíraly dřevěné přístřešky. 

Stejné stopy po lidské činnosti najdeme i na stěnách skalních masivů obklopujících údolí. Jeskyně byly obydleny už od pravěku, později přestaly sloužit k trvalému bydlení, ale jako skrýš před nájezdníky a nepřáteli sloužily okolním obyvatelům až do 16. století. Z tohoto období pocházejí kamenicky nejpropracovanější prvky, jako jsou ostění dveří, krby a niky na ukládání potravin.

V neklidných dobách nájezdů Germánů, Saracénů nebo v době náboženských válek byly jeskyně u Lamanonu schopné poskytnout útočiště více než dvěma stovkám obyvatel. Protože jsme tu byli jedinými návštěvníky, ničím nerušená fantazie přede mnou vykreslovala obrazy hemžení lidí v režných šatech, dětí skotačících mezi skalami, stádeček bečících ovcí a koz, kolem nichž pobíhají štěkající psi, pasoucích se kravek, jejichž bučení odráží ozvěna okolních skal a tlumí ji závoj kouře stoupajícího ze skalních kuchyní. 

Z východního skalního bloku dohlížel na dění v okolí hrádek postavený v raném středověku. Strážní věž je považována za nejstarší hrad v širokém okolí. Zbyla z ní jen kamenná stěna s podpůrnými krakorci, které kdysi nesly dřevěný ochoz. Při šplhání k ní jsme narazili na přírodní kamenné okno, takovou zmenšeninu naší Pravčické brány, odkud byl nádherný výhled dolů na dno té kamenné misky, která kdysi bývala rušným lidským mraveništěm.

Ve skále u základny skalního okna jsou vytesané dvě okrouhlé jímky s lemy pro usazení poklopů. V případě francouzských památek člověk najde na internetu jen málo informací, takže jsem zjistila pouze amatérské spekulace, že šlo buď o zásobnicové jámy sloužící pro uchovávání obilí (brzy by jim zplesnivělo nebo vyklíčilo – říkám já laik – protože jímky nemají odtok) nebo latríny (opět je chybějící odtok nevýhodou, kromě toho, že kolem dokola by se vešly vedle sebe nejméně čtyři rozsochaté zadnice). Jako chalupář a archeolog-amatér to typuji nejspíš na jímky na dešťovou vodu, které by neukradla ani současná dobře organizovaná banda sběračů kovů.

Na nejvyšším místě východního skalního bloku vybudovali v devatenáctém století první turističtí nadšenci vyhlídkovou plošinu se sochou Panny Marie.

V dobách, kdy vzduch nebyl znečištěný žádnými emisemi, stál výhled určitě za to, ale ani dnes není k zahození. Na sever jsou vidět tři horské hřebeny táhnoucí se od Alp na východě a sklánějící se k západu k Rhôně. Nejbližší je západní sklon Luberonu, za ním Vaucluse. Ten třetí jsou pravděpodobně Rhônské Alpy.

Nejbližší město na sever je Sénas s trychtýřem požární nádrže.

Na opačné straně, jen pár kilometrů odtud vykukují moderní paneláky města Salon de Provence a v dáli za kopečky se rozprostírá Středozemní moře.

Na západ naštěstí vidět moc není, což je dobře, protože, jak už jsem psala, břehy Rhôny hostí spoustu průmyslových podniků.

Škoda, že se mi nepodařilo včas najít webovou stránku, která – pochopitelně pouze francouzsky – vyjmenovává zdejší zajímavá místa, jako cisternu na vodu nebo zbytky velké společenské místnosti a další kapli, které leží mimo opevněné údolí. Značení, jak už jsem psala, neexistuje, takže jsme hodně zajímavých míst prošvihli, přestože jsme ve skalách strávili spoustu času, jako ještěrky se vyhřívali na kamenech a kochali se výhledem do kraje.