Poslední chvilky v Malém Luberonu

Z Oppede jsem se chtěla zajet podívat do Menerbes, ale posezení v kavárně se protáhlo nad limit, a tak jsme kolem hřadující vesničky jen projeli a projeli jsme i Lacoste, která by asi také stála za návštěvu. Co jsem si ale nechtěla nechat ujít, to byl místní hrad.

Petra zaujala zřícenina dominující západnímu údolí Calavonu hned první den, když jsme se vraceli ze Senanque. Pohled na ni nás doprovázel při dalších dvou návratech z cest. Vždy mi tak trochu připomínala slovenské zříceniny, asi proto, že i na Slovensku jsou některé hrady postavené z vápence.

O zřícenině hradu Lacoste by se určitě dala napsat spousta zajímavého, já se omezím na zmínku o dvou osobnostech.

Fashionbloggerky zbystřete, současným majitelem ruiny a přilehlého okolí je totiž módní návrhář Pierre Cardin. Když jsme hledali na kopci nad městečkem cestu k hradu, to, že jsme si vybrali správnou odbočku, nám potvrdilo auto, které z ní právě vyjíždělo. Správně po provensálsku obouchaná dodávka. Člověk by podle firmy čekal luxusní nablýskaný vůz, ale v tomhle kraji jsou pomačkaná, zprohýbaná a sežužlaná všechna auta. Uzoučké silničky – vlevo strž, vpravo skála, nebo naopak – a klikaté zpravidla jednosměrné městské uličky široké sotva na průjezd jednoho auta se podepisují na karosériích všech domorodých aut. Když na evropských silnicích potkáte zmuchlané auto s francouzskou espézetkou, je velká pravděpodobnost, že majitel je Provensálec.

Hrad z jedenáctého století byl odedávna sídlem rodu Donati, dnes je v soukromém vlastnictví módního návrháře a tudíž veřejnosti nepřístupný. Pan majitel zříceninu používá jako efektní prostředí pro své kulturní pořady a párty. Ten páteční den zřejmě také pořádal soirée, protože v bráně stála paní u stolku a příchozím kontrolovala pozvánky. Chvilku jsem doufala, že bych mohla proniknout, ale když vyhodila pár důstojných, avšak civilně oděných postarších Francouzů, usoudila jsem, že dámu s lámanou angličtinou a ve sportovních kraťasech nepustí určitě. Vzdala jsem to a odkráčela na planinu vedle hradu s úžasným výhledem na sever.

Pláň u hradu dekorují dvě plastiky. Snad čtyřmetrový luk rozpřažených rukou s názvem WELCOME (škoda, že se tím vyhazovačka v hradní bráně neřídila) a hlava pána s rokokovým účesem zabudovaná do klece. Je to portrét jednoho z obyvatel hradu. Sedm let svého života tu strávil v sídle svého dědečka Alphons Francois, markýz de Sade, jenž se sem uklidil do ústraní po skandálech spojených s vydáním jeho knih a s divokým a sexuálně nevázaným životem v Paříži.

Zašla jsem na kraj plošiny ke kamenné zídce a naposledy se podívala do údolí, které jsem si za ten týden tolik zamilovala. Bylo čtyřiadvacátého června, levandulová pole už byla plně rozkvetlá a nádherně fialově zářila.

Než jsem se vrátila k autu, kde na mě trpělivě čekali K+P, zašla jsem ještě na druhý konec plošiny, abych se z dálky podívala na protější vesničku, poslední village perche, kterou jsme v Provence měli navštívit.

Bonnieux bylo opevněnou vesnicí už na konci 10. století. Z terasy před starým románsko-gotickým kostelem na kopci je nádherný výhled do údolí Calavonu. Přes střechy domů a radniční střechu s krásnou tepanou zvoničkou jsem pohlédla zpět na Lacoste na protějším kopci.

Je odtud vidět i na kostel postavený o patro níž v novější části vesnice. Váže se k němu zajímavý příběh.

Po velké epidemii cholery, která sužovala Provence v roce 1832, se obyvatelé Bonnieux rozhodli přestěhovat z nepohodlného kopce kousek níž do roviny. Samozřejmě se jim nechtělo šplhat do kopce kvůli bohoslužbám, a proto usilovali o povolení stavby kostela v nové lokalitě. Trvalo deset let, než se jim to podařilo, a významným argumentem pro získání svolení bylo doporučení místního lékaře, v němž se psalo, že ve starém kostele panuje nezdravé ovzduší, jež ročně způsobuje osmdesát případů onemocnění nachlazením, katarem, revmatismem a žaludečními potížemi.

Přes větve vzrostlých cedrů rostoucích u kostelní plošiny zářila bělostná Mont Ventoux a svítila kvetoucí levandulová pole. Tam někde dole má chalupu John Malkovich. To se tak někdo má…

Staré Bonnieux prožívalo svůj rozkvět v 16. století a z té doby je ve městě hodně domů. S KlaPi jsme si tam našly jeden, který byl na prodej. Cedulka v domě hlásila, že stavební povolení na úpravy současný majitel má. Možná bychom na jeho koupi i ušetřily.

Ten dům totiž určitě nemůže být moc drahý. Ačkoli z ulice vypadá fasáda celkem zachovale, to, co se skrývá za ní, napovídá, že stavební úpravy nebudou nejlevnější.

Poslední naší zastávkou v Luberonu a vlastně v celé Provence byl cedrový les. Foret des Cedres se rozkládá na 260 hektarech na hřebenu Malého Luberonu v katastru obcí Menerbes, Lacoste a Bonnieux.

První cedry vypěstované ze semen dovezených z alžírského Středního Atlasu zde byly vysazeny v roce 1861. O devadesát let později zničil většinu již vzrostlého lesa obrovský požár, ale jádro přežilo a stromy se přirozeně rozmnožily. Dnes v lese rostou vedle cedrů také borovice a zelené duby.

Procházka lesem byla sice příjemná, ale trochu nás zklamala. Les působil až moc civilizovaně, učesaně, nějak nepřirozeně. Mnohem úchvatnější byl na zpáteční cestě poslední pohled do srdce Provence – na Mont Ventoux, pohoří Vaucluse, údolí Calavonu s okrovým roussillonským kopečkem a mozaiku levandulových a obilných polí, ovocných, olivových a mandlovníkových sadů kolem Bonnieux.

Sbohem, okouzlující Provence. Nechala jsem tu kus svého srdce a neumím si představit, že bych se sem neměla už nikdy vrátit. Takže raději na shledanou.