neděle 8. května 2011

Spirituál kvintet

Tahle kapela patřila k mým oblíbeným od zhruba sedmnácti let. Za socíku jsem na jejich koncerty chodila každý rok, protože má maminka pracovala v jedné z poboček Tesly, pyšnící se báječnou kulturní referentkou ROH vzešlou z buržoazní rodiny (jako většina zaměstnanců této firmy) a tudíž shánějící vstupenky a permanentky především na „nelidové“ umění – na opery a balety do Národního divadla a jeho poboček, na koncerty do Domu umělců, na Pražské jaro, Spirituál kvintet a Cimrmany. Šikovný kulturní referent uměl sehnat lístky na cokoli bez front a nocování na ulici ve spacáku, kterýžto adrenalin byl výsadou hrstky statečných, zásadových a tudíž odborově neorganizovaných.
Poslední totalitní koncert SK jsem si užila někdy v létě 1989 U melouna v Melantrišce na Starém Městě. Byla jsem v dost vysokém stupni těhotenství a předpokládám, že prenatální zážitek z všeobjímající pozitivní atmosféry okolního prostředí se podepsal na KlaPiině toleranci, s níž snáší půldruhahodinové cesty z chalupy do Prahy, kdy se z autorádia line poněkud monotématická směska písní SK.
Následujících patnáct let bez podpory ROH a v zajetí docela jiných starostí jsem na svou hudební lásku malinko pozapomněla. Až zhruba před sedmi lety jsem si zahrála na kulturní referentku já sama, když jsem zjistila, že SK má koncert poblíž mého pracoviště v kulturáku Krakov v Bohnicích. Koupila jsem tři lístky, natáhla si bez nároku na odměnu pracovní směnu a vytáhla svého tehdejšího na country zaměřeného šéfa a mého věčného průseráře Petra na kultůru.
Tehdy jsem velmi silně postrádala něžný a hebký bas Oldřicha Ortinského a tenory bratrů Nedvědů, které jinak snáším pouze v písních SK. Usoudila jsem, že to sice není, co bývalo, ale pořád ještě se to dá, a začala si doplňovat zejména starší diskografii. O fyzický kontakt se skupinou jsem se ale přestala pokoušet.
Až letos se buď projevila KlaPiina prenatální zkušenost, nebo mi prostě chtěla udělat radost. Dítko na nějakém slevomatu objevilo zlevněné vstupenky. „Mami, nechtěla bys jít na koncert Spirituálů?“ zeptala se mě. Po mém bouřlivém souhlasu objednala tři lístky do kulturáku v Modřanech.
Mé těšení kupodivu nenarušila cesta autobusem MHD do té strašlivé dálky, trvající téměř stejně, jako na chalupu. Měla jsem ale tušit, že mrazivé počasí (v půli dubna poněkud nečekané) něco naznačuje.
Mráz totiž panoval i uvnitř modřanského kulturáku. V pamětnických dobách se na sebe všichni návštěvníci koncertů SK usmívali, svorně se těšili na nadcházející zážitek, při vystoupení si s kapelou prozpěvovali nebo aspoň tleskali do rytmu. V Modřanech jsem nabyla dojmu, že vstupenky na koncert buď skoupil blízký domov důchodců, nebo je (snad kvůli jejich zlevnění) nakoupily dospělé děti svým rodičům, aby je přesvědčily o své péči. Mimo asi desetiletou holčičku, kterou zřejmě babička dostala na hlídání a tudíž ji musela vzít večer s sebou, KlaPi a sirhonzu - skoro samí seniláci ještě starší než já. Ještě přede mnou seděla žena výrazně mladší, která ovšem na koncert vyrazila zřejmě proto, aby udělala radost svému o poznání staršímu, nicméně stále fešnému partnerovi. Celý večer se k sobě mladicky tulili, čímž mi bohužel poněkud zakrývali výhled na pódium.
Kupodivu i když kapela byla založena před půl stoletím a její zakladatel Jiří Tichota i další pilíř kapely Dušan Vančura jsou jen o tři roky mladší než náš děda, moc toho ze svého charismatu ani po sedmdesátce neztratili. Jejich elán a smysl pro humor bych přála nejen našemu dědovi, ale i všem těm o deset let mladším pánům a dámám v publiku, kteří se celý večer chovali, jako by seděli v Rudolfinu na koncertu skladeb Artura Honeggera. Soustředěně, zadumaně ba hloubavě, zasvěceně, ale především kultivovaně.
Když se ti člověci v retrobaloňácích od Makyty Púchov a Oděvního průmyslu Prostějov rozcházeli na zastávky autobusů, zaslechla jsem repliku: „A víš, že ta zpěvačka – ta starší – je manželkou toho, co tu kapelu vede? To byl ten vlevo, co hrál na kytaru…“ pochopila jsem, že tihle  posluchači nevědí, co činí, a tudíž by jim mělo být odpuštěno.
Já tedy občas tuším, co činím, ale hlavně vím, co určitě učiním. V předvečer odjezdu na dovolenou si nahraju na flešku do autorádia starofrancouzské písně a renesanční tabulatury SK. Na třináctihodinovou cestu jich sice nebude dost, to bych je musela doplnit i o ostatní písně a spirituály mé oblíbené kapely, ale nic se nemá přehánět. Už vidím, jak cestou na jih míjíme Orange a přitom si zpíváme, že Margot češe na vinici… A spolujezdec (řidič nesmí!) tleská nebo luská prsty do rytmu. Na těžkou dobu, samozřejmě…

Žádné komentáře:

Okomentovat